Básník

Dnes v noci překročím řeku Stix.
Neuvidím vás mí drazí víc!
S cháronem, se jako s bratrem pozdravím,
vždyť zná mě od narození, a to já vím!
S rodinou se ještě rozloučím.
Než svou pozemskou cestu ukončím.
Nemocí jež láska se zve,
jest mé srdce prokleté.
Nemocí na, kterou všechno živé hine,
i když voda v řece volně plyne.
Naposledy zavřu svá těžšká víčka,
zezřím nebožtíka, svého strýčka.
Se slzami v očích natáhnu k němu paže své,
pak však zezřím utrpení tvé.
Utrpení ženy jež milovala básníka,
muže který si tak však neříká.
Muže jež píše tyto řádky,
vše co vykonal rád vzal by spátky.
Však až nyní je mezi svými,
a na rakev padají hroudy hlíny.