Rozbřesk krví zbarvil se mi,
když ležel jsem na chladné zemi.
Svět lidí jsem více nevnímal,
vždyť já jednou provždy usínal!
Na tebe, má milovaná jsem vzpomínal,
pak z hlouhy duše zazněl hlas,
hlas jež uměl zkrotit čas.
Ten hlas zněl kdysy v nás,
dřív než duší přešel mráz.
Mráz jež tvé city spálil,
každý zloduch si to chválil.
I ten zloduch s kterým spíš,
s cenou prudce klesáš níž.
Snad se brzy probudíš,
a uvidíš, lži co deně jíš!
Zmanipuloval tě ve zlomku vteřiny.
Jest škoda mladé krásné květiny.
Duši tvou nic netíží, snad jen peřiny.
Já promlouvám tu do tiché ozvěny.
Ale ty neuslyšíš moje slova!
Byť opakuji je deně znova.
Pravdu musíš poznat sama,
těžšká budou tvoje rána.
Sama poznáš jak zní hrana,
a jak bolí do srdce rána,
když duše je na cáry rozervána!