Muž a seveřan

    Kráčím nyní zase k lesu,
    lovecký nůž s sebou nesu.

    Se svím sokem se dnes pobiji,
    snad jej v boji zabiji!

    Jeden znás dnes musí zemřít!
    Než neskusit jej zabít, to radši nežít.

    Po sněhu zas krev poteče.
    Co jsi vlastně zač, člověče?!

    Zabils dalšího mladíka!
    Slyšíš jak jeho matka naříká..?

    Odposť zapomněl jsem, ty jsi seveřan!
    Odkud zabloudil jsi k nám..?

    Tvou řeč sice neumím.
    Myslím však že rozumím!
    Poradit ti ale neumím!

    Nyní nemáš city rád.
    Neměli ti tvé sny brát!

    Zasadili ti težškou ránu.
    A zabili ti tvoji vránu.

    Nyní chceš jen zabíjet.
    A krví zbarvit bílý květ.

    Jsme natom bratře stejně,
    smrt nás jednou taky sejme.

    Já dodnes sním o své lásce.
    Ač je můj život neustále v sázce.

    Jsem unaven chci si lehnout a odpočinout!
    Ale když usnu můžu lehce spočinout!

    Zab mě prosím v souboji!
    Ať jsme bratři pod obojí.

    Přerazil jsi mi rukou vaz.
    Měl přeci přežít jen jeden z nás.

    Již netrápí mě zcela nic!
    A krev mi pomaloučku vtéká barví líc!

    Již netrápí mě můj nesplněný sen,
    však krví potřísněn je tento den!