Přítel smrťák vstoupil do dveří,
muž za stolem svému zraku nevěří!
Smrťák směje se až kosti chrastí,
na každého nastražil již spousty pastí.
Už na muže ruku vztahuje,
krev čímdál rychleji mu pumpuje.
Strachem již začíná šílet,
poté jako žena kvílet.
To strach ze smrti jej souží,
vždyť on po žití touží!
Smrťák dál směje se, a muže kosí!
Nejeden před ním s brekem prosí.
Jen jeden hrdě jde mu vztříc,
a přitom se směje z pných plic.
Proti smrti klidně stojí,
sundává z beder zbroj svoji.
Pak smrťák jednou, dvakrát sekne,
bezhlavý muž si před něj klekne.
Klobouk svůj naposledy ještě sňal,
než život smrťák mu vzal.
Tento muž Kentaur byl zván,
však proti smrti byl jen malý pán.
To smrt žití vládne,
každou chvílí člověk stárne.
Smrťák si nás všechny vezme,
ať už v noci nebo ve dne.
Poté na hromadu kostí sedne.
Pak potutelně se zasměje,
vždyť zabíjí i zloděje,
On všem živím, žití skrátí!
Nikomu jej nenavrátí.
a i statný muž se k jeho nohoum sklátí..